uleva
Osobní konzultant – Praha
český
English
Úvodní stránka     O mně     Služby     Akce     Proč já     Reference     Články     Otázky a odpovědi     Kontakt

Psychoterapie

 
Psychoterapie

Definice

Definice: léčebná metoda, která se uplatňuje při léčbě duševních poruch a problematických a zatěžujících psychických stavů člověka. Užívá různé psychologické prostředky (slovo, gesto, mimiku, mlčení, tvořivou činnost, psychodrama, popř. navrhuje úpravu způsobu života, životního prostředí). Umožňuje člověku uvědomit si podstatu jeho psychických problémů a pomáhá mu naučit se řešit je vlastními silami. Užívá se zejména v psychologickém poradenství, v psychiatrii, v lékařství a všude tam, kde je vznik potíží podmíněn duševním stavem jedince. (Encyklopedie Diderot, 1999)

Původ slova: vychází ze slova psycho- (duše-, týkající se duše), z řeckého psyché (duše) a terapie (léčení), ze středolatinského therapia a to z řeckého therapeia (ošetřování).

Z výše uvedeného bychom mohli odvodit, že jde v podstatě o léčení duše. A zkusme si to v tuto chvíli nezaměňovat s léčením mozku, přestože to může být lákavé.

Duše: princip oživující tělo, hybná síla života, nehmotná substance. Původ slova souvisí s „dechem“ jako projevem života. Pojem vyjadřující duševní, psychickou stránku člověka oproti tělesné, resp. jednotící princip, jádro psychického života, jeho kontinuitu (pozn. pokračování), subjektivitu a jedinečnost, popř. tu jeho složku, která je spjata s osobním přesahem (věčností) a míří nad rámec času vyměřeného životu. Někdy je duše spojována s vědomím, jindy vyjadřuje emoční složku duševního života (oproti rozumové). U Platóna (pozn.: řecký filozof 427 – 347 př. n. l.) a odtud i v křesťanství věčná osobní bytost, uvězněná v lidském těle. Podle některých se duše po smrti vtělují do nižších nebo vyšších těl podle toho, jak žily. Biblická náboženství tuto myšlenku odmítají. V novověku duše chápána jako nehmotná stránka lidského života nebo nositel svobody a odpovědnosti (filozofické existence). Původ slova: od duch, ve významu nevolník z ruského duša, duch je všeslovanského původu, souvisí s řeckým theos (bůh).

Účel a historie

I přesto, že každý člověk může očekávat od psychoterapie něco jiného, v současné době bychom mohli říci, že se poměrně úzce váže na snahu porozumět sobě samému, snahu o pochopení svého místa ve světě, nalezení své role, svých cílů a účelů, snahu o pochopení vztahů, někdy i snahu o pochopení fungování světa, ve kterém člověk žije. Dále se určitě váže k touze něco ve svém životě změnit k lepšímu, ať už se jedná o zdravotní stav, obavy z budoucnosti, nalezení vlastní jistoty nebo kvalitnější vztahy v rodině či na pracovišti.

Historicky sahají kořeny psychoterapie hodně hluboko. Už ve starobylých kulturách existovali šamani, mágové, jasnovidci nebo lékaři duše, na které se lidé obraceli v dobách nejistoty a v případě problémů. Také ve starověkém Řecku lze nalézt známky psychoterapeutického myšlení u filozofa Sokrata (cca 5. století př. n. l.), který mluvil o starosti o duši a poznání sebe sama. Ale známky psychoterapeutického myšlení najdeme také v křesťanství např. v podobě principu odpuštění a ve filozofii obecně. Počátky psychoterapie jako samostatného oboru spadají do 20. století a jsou spojovány s francouzským filozofem, psychologem a lékařem Pierrem Janatem a s neuropsychiatrem a zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem.

Od té doby prodělala psychoterapie bouřlivý vývoj a dnes ji můžeme najít v mnoha formách a podobách. Jako je např. arteterapie (léčení prostřednictvím obrazu a výtvarných aktivit), kognitivní psychoterapie (kognice = poznávání, věnuje pozornost poznávacím procesům, zejména myšlení), muzikoterapie (léčebná metoda používající jako léčebného prostředku hudbu), regresní terapie (léčení duše i těla, jejíž technika spočívá v postupném odhalování a zpracování traumatických zážitků), rodinné konstelace (metoda osobního rozvoje a sebepoznávaní založená na ukázání a pocítění souvislostí a vztahů mezi členy rodiny) a další. Můžete najít mnoho dalších způsobů, jak na sobě pracovat, které bychom ale nenazvali přímo psychoterapií v klasickém smyslu slova.

Lidé dodnes hledají pomoc v různých formách a podobách. Někdy se v době nejistoty a obav z budoucnosti obracejí ještě dnes na kartářky nebo jasnovidce, aby dostali odpověď na to, jaká bude jejich budoucnost. I dnes jsou lidé, kteří se snaží svou budoucnost nebo přítomnost ovlivnit pomocí magie. Někteří se snaží pomoci si sami a jiní hledají dobrého psychoterapeuta. Ale za vším tím lze vidět snahu o vyřešení nějakého problému, ovlivnění nebo poznání svého osudu.

Dnešní svět a psychoterapie

Dnešní svět nám bohužel velmi často neposkytuje ani jednoduchá řešení, ani jednoduché odpovědi na naše otázky. Žijeme ve světě nesmírného množství informací, ve kterých není vždy jednoduché se zorientovat. Vliv masmédií je obrovský. Dnešní život na nás klade obrovské nároky a má tendenci neodpustit nám jakékoli selhání. Pereme se často s obrovským množstvím nejrůznějších problémů, které se nám daří lépe nebo hůře řešit. Někdy stojí naše touhy proti sobě. Např. bychom rádi byli víc se svou rodinou, ale zároveň ji potřebujeme dostatečně zabezpečit finančně a to samozřejmě zabírá nějaký čas. Jsou lidé, kteří jsou velmi úspěšní v práci, ale platí za to zhrouceným manželstvím nebo partnerským vztahem. Žijeme „v běhu“ a často ve stresu a tak nám nezbývá dostatek času na nějakou životosprávu a to má zase tendenci podepsat se na našem zdraví. Nejrůznějším způsobem se na nás mohou podepsat prožité ztráty našich blízkých, rozvody, rozchody, selhání v zaměstnání atd. Může nám v tom všem nějak pomoci právě psychoterapie?

Určitě může. Psychoterapie může podat pomocnou ruku a pomoci nám se na některé věci podívat z jiného hlediska, případně najít příčiny našich problémů a dát věci do lepšího stavu. Pokud je opravdu dobrá, může nás dostat do mnohem lepšího stavu, který bychom téměř ani neočekávali. Bylo by určitě chybou roli dobré psychoterapie podceňovat.

Psychoterapie a etika

Etika v psychoterapii je určitě často diskutovaným tématem. Neoddiskutovatelným faktem je, že jakákoli psychoterapie je ve skutečnosti založena na důvěrné komunikaci psychoterapeuta a klienta. A je faktem, že jakékoli narušení důvěry klienta ze strany psychoterapeuta může mít neblahé důsledky. Pokud má být psychoterapie etická, je nepřípustné jakékoli zneužití dat, která jsou psychoterapeutovi klientem sdělena. Psychoterapeut musí vědět, jak má řešit i takovou situaci, kdy by se mu klient přiznal ke kriminálnímu činu. Takové situace řeší samozřejmě i zákon, ale psychoterapeut by měl řešení probrat a vypracovat s klientem samotným a nikdy by neměl dělat cokoli za jeho zády. Mluvit zde o sexuálním zneužívání nebo využívání klienta nebo jím sdělených dat pro osobní prospěch mi přijde až absurdní, ale bohužel zmínit se o nich musím, protože i to se stává. Ale takové věci do psychoterapie samozřejmě nepatří.

Aby mohla být jakákoli forma psychoterapie úspěšná, musí být založena na naprosté důvěře a tato důvěra nesmí být terapeutem nikdy zrazena. Proto musí být etika pevnou součástí jakékoli psychoterapie. Když o nějaké psychoterapii uvažujete, vždy se ujistěte, že váš terapeut má etický kodex a že se jím řídí. Vždy vyžadujte, aby Vás se svým etickým kodexem seznámil.

Možná rizika a úskalí psychoterapie
  1. Já osobně, z hlediska své téměř dvacetileté praxe, považuji za jedno z rizik že „sezení trvá zpravidla 45 až 90 minut“. Každý člověk je individualita, jedinečný jedinec se svými specifickými problémy. Každé sezení by mělo mít jasný cíl a každé sezení by mělo končit v bodě, kdy se klient cítí dobře. Bez ohledu na to, jestli to zabere 30 minut, nebo to bude trvat 3 hodiny. Nedovedu si představit, že bych klientovi řekla: „pro dnešek náš čas vypršel, uvidíme se za týden“, kdyby pro něj v tu chvíli sezení ještě nemělo žádný přínos. Je na terapeutovi, aby s klientem naplánoval časy tak, aby společně mohli dosáhnout kýženého cíle.
     
  2.  Jak už jsem se zmínila, jakákoli psychoterapie je založena na komunikaci. Tudíž psychoterapeut musí být schopen velmi dobře komunikovat. A nemyslím tím mluvit. Spíše by měl být schopen naslouchat a skutečně vnímat, co mu klient říká. „Psychoterapeut“, který má jasno v tom, co má dělat, aniž klienta pořádně poslouchá, mu nikdy nemůže skutečně pomoct. Navíc, skutečná psychoterapie není „tlachání“ o problémech u kafíčka. Uznávám, že někdy takové popovídání s přítelem nebo vypovídání se kamarádce pomůže a člověku se uleví. Takže i to má určitou terapeutickou hodnotu. Nicméně není to skutečná psychoterapie. V té by se měla komunikace řídit určitými pravidly a měla by být řízená. A samozřejmě klient by měl být s těmito pravidly seznámen, měl by jim rozumět a měl by s nimi souhlasit.
     
  3. Za další úskalí považuji tendenci hodnotit. Je pravda, že psychoterapeut zpravidla má, a měl by mít, mnohem víc znalostí o životě, vztazích a řešeních problémů, které klienta trápí. Může mít na celou situaci samozřejmě svůj názor, ale není tady od toho, aby předkládal klientovi své názory a hlediska. Každý z nás zažil v životě spoustu nejrůznějších hodnocení a znehodnocení – od toho jak vypadáme, přes to, jak se oblékáme, jak něco nezvládáme, až k tomu, jak vlastně žijeme. Hodnocení mohou mít nejrůznější podobu a jsem si jistá, že když se nad tím zamyslíte, budete se mnou souhlasit, že pro život člověka jsou zpravidla dost destruktivní. Optimální psychoterapie by měla klientovi pomoci jeho situaci porozumět a najít vlastní řešení a ze strany psychoterapeuta by nemělo přijít žádné hodnocení.
     
  4. Vlastní hledisko psychoterapeuta. To souvisí s výše uvedeným bodem. Ale v tomto případě nemám na mysli samotné hodnocení. Řekněme, že žena má problémy v manželství, její manžel je alkoholik a má malé dítě. Psychoterapeut může mít vlastní hledisko, že když je v rodině malé dítě, neměli by se lidé rozvádět. Nebo může pracovat s oběma partnery a jeden z nich mu může být sympatičtější. Skutečně dobrý psychoterapeut by měl nechat všechny takové úvahy stranou a měl by s klientem pracovat pro co největší prospěch jeho i jeho blízkých. Navíc by vůbec neměl klientovi radit, jestli se má nebo nemá rozvést. Takové zásadní rozhodnutí musí klient udělat sám, z vlastní, svobodné vůle. Psychoterapeut by mu měl pomoci pochopit jeho situaci, odstranit případné bariéry, které manželství ničí, měl by udělat vše pro to, aby jeho klient nakonec byl schopen učinit svobodné rozhodnutí. Člověk sám, ve své podstatě ví, co je správné. Ví to on, ne jeho psychoterapeut. Jen někdy potřebuje pomoct se ke své podstatě a vědomí dopracovat.
     
  5.  Etický kodex. O tom jsem již hovořila. Je třeba se seznámit s etickým kodexem, kterým se psychoterapeut řídí.
     
  6.  Hypnóza a sugesce. Vše, co se s klientem dělá bez přítomnosti jeho plného vědomí, je potenciálně nebezpečné. Když odhlédnu od faktu, že při hypnóze nebo podprahové sugesci vám může někdo vložit do mysli příkaz, o kterém nemáte ani ponětí, je tady ještě jedno nebezpečí. Řekněme, že máte celý život pocit, že musíte trpět. Nabízí se jednoduché řešení ve formě hypnotického nebo sugestivního příkazu „jsem šťastný“. Výsledkem bohužel je, že teď máte v mysli dva proti sobě stojící příkazy. Který vyhraje? A bez ohledu na to, který bude silnější, pořád jsou to příkazy, které nemají nic společného s vaším skutečným pocitem a s vaší vlastní vůlí. Můžete se pak např. cítit šťastní na pohřbu vlastní babičky. Ale je tohle to, co opravdu chceme?
     
  7. Neřešení příčin, ale důsledků. Každá situace a každý problém v životě člověka mají své příčiny. Jako první pomoc, lze samozřejmě řešit důsledky, jako je např. pomoc v případě akutní bolesti, akutního stresu atd. Ale aby byla psychoterapie úspěšná z dlouhodobého hlediska, je třeba, aby hledala příčiny. A tím „hledala“ mám na mysli, aby klientovi pomohla tyto příčiny objevit a odstranit. Nemám na mysli, že by mu příčiny měl psychoterapeut říct. Protože pouze taková terapie způsobí, že problémy klienta se nebudou vracet, že jeho psychický i fyzický stav se zlepší stabilně.
     
  8. Léky. Podíváme-li se zpět na definici psychoterapie a související definice, pak léky opravdu nemohou vyléčit duši. Už z podstaty věci, že duch je nehmotný, tudíž to není mozek. Je pravda, že pilulka přinese momentální rychlou úlevu. Ale ve skutečnosti jen potlačuje vědomí o existenci daného problému. Z dlouhodobého hlediska nic neřeší. Navíc všechny léky na psychické problémy mají mnoho vedlejších účinků, včetně nespavosti, stresu, nervozity, nebo naopak depresí a sklonů k sebevraždě.
     
  9. Závislost. Psychoterapeut by nikdy neměl dopustit, aby na něm byl klient závislý. Měl by s klientem vždy pracovat tak, aby byl v životě schopnější a dokázal ho lépe zvládat sám, bez pomoci terapeuta. Ostatně konečným cílem psychoterapeuta by mělo být, že ho klient už nebude potřebovat.



Autor: Milena Bildová
abgrenzung

Bezplatnou Konzultaci
... nebo vyplňte tento formulář
a nechte si e-mailem zaslat bezplatné zhodnocení a návrh řešení vaší situace:

Jméno:
E-mail:
Vaše situace:
 

abgrenzung

Kontaktujte mne a domluvte si bezplatnou konzultaci


© Milena Bildová / Telefon (00420) 222 783 144 / Mobilní telefon: (00420) 604 328 800 / Adresa: Vamberská 263, 199 00 Praha 9